Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

RUSKÁ MODRÁ

 

Její výrazné a velké oči září jako nejdražší smaragdy, pružné atletické tělo je nápadné šedomodrou barvou se stříbřitým leskem. Vypadá, jako by bylo odlito z ušlechtilých slitin. 

 

   

Obrazek

 

 

  Původ neznámý?

 

        Původ ruské modré kočky není zcela jasný, koluje o něm mnoho dohadů. Údajně patří tyto modré krásky k nejstarším krátkosrstým plemenům vůbec. Nechce se tomu ani věřit, že kožešina těchto elegantních koček kdysi sloužila ke zdobení rukávníků i límců kožichů. V historii těchto zelenookých krásek se naštěstí neobjevují jen taková smutná období. Dařilo se jim i dobře. Jako příjemné společnice byly obyvatelkami luxusních paláců, sloužily pro zábavu i jako společnost dětí bohatých. Nejznámějším a nejhýčkanějším kocourem tohoto plemene byl Vasko, oblíbenec cara Mikuláše I. (1825-1855).

        Podle dochovaných pramenů angličtí obchodníci narazili na kočky s modrou srstí v okolí ruského přístavního města Archangelska před sto padesáti lety. Tyto první exempláře dovezené do Anglie v polovině 19. století se tedy nazývaly kočky archangelské.

        Podle Dr. Bruce Foglea byly poprvé takovéto kočky vystavovány v roce 1871 ve slavném Crystal Palace v Londýně. Byly chovány pod různými názvy jako kočka španělská, archangelská nebo maltézská. Na přelomu předminulého století byly všechny modré kočky v Anglii vystavovány společně. Teprve po roce 1912 byly rozděleny na britské, kontinentální a ty nejštíhlejší, ruské. Druhá světová válka chovu koček nepřála. Válečnými lety toto plemeno málem vymizelo, zbylo jen několik typických jedinců. O jeho znovuoživení se postarali skandinávští chovatelé, především Švédové.

 

                                        Mezinárodní standard FIFE

 

        Ruská modrá kočka je elegantní zvíře štíhlého typu. Standard světové organizace FIFe ji popisuje takto: "Hlava je vytvarována do krátkého klínu, Obrazeknesmí být však příliš dlouhá. Lebka je dlouhá a plochá, z profilu tvoří čelo s nosem ve výšce obočí konvexní úhel. Nos a čelo jsou rovné. Dvorce hmatových chlupů jsou značně zdůrazněny. Velké a dosti zašpičatělé uši jsou široké v nasazení a k lebce jsou postaveny kolmo. Jejich kůže je tenká a průsvitná, vnitřní strana je velmi málo osrstěná. Velké oči ve tvaru mandle jsou posazené daleko od sebe a jsou živé zelené barvy. Hlava je posazena na dlouhém a rovném krku. Tělo je protáhlé, kostra střední mohutnosti, působí ale graciézním dojmem. Štíhlé a jemné nohy jsou zakončené oválnými tlapkami. Ocas je dosti dlouhý, vybíhající do špičky. Pro toto plemeno je důležitou charakteristikou srst. Je krátká a hustá, velmi jemná, díky mimořádné hustotě podsady plyšovitě odstávající od těla. Texturou i vzhledem se značně odlišuje od srsti ostatních plemen. Barva je modrošedá, jednotná a čistá, se zřetelným stříbřitým třpytem. Nosní zrcátko je modrošedé, polštářky tlapek jsou tmavě levandulové nebo modro růžové."

 

                                             Jen modrá je krásná?

 

        Světové organizace FIFe a WCF uznávají v podstatě shodný standard ruských koček. Taktéž uznávají u těchto zvířat jedinou, a to modrou barvu. Chovatelsky žádaná je vždy světle modrá srst. Ta se dosahuje výběrem co nejsvětlejšího rodičovského páru a posléze selekcí. Modrý odstín srsti způsobuje přítomnost recesivního alelického páru dd. Recesivní alela d (dilute) vyvolává shlukování pigmentových zrn v chlupu, takže místo černého zbarvení vzniká odstín modrý, ve starší literatuře uváděný jako maltézský.

        

Obrazek

       

        Americké svazy CFA a TICA mají rády svalnatější a robustnější zvířata modré barvy, ale nebrání chovatelům ve šlechtění i jiných barevných variet. Již jsou známi jedinci v černé, antracitové barvě. V kombinaci s ostře zelenýma očima to jsou zaručeně krásná zvířata. Bílé kočky ruského typu se šlechtí na Novém Zélandě. Mají růžové polštářky i nosní zrcátko, oči zelené nebo různobarevné.Obrazek V některých evropských liniích se sporadicky objevují i koťata s akromelanickými odznaky. K dalšímu chovu se zatím nevyužívají.

 

 

 

         Samostatnou kapitolou je polodlouhosrstá forma ruských modrých. Toto plemeno, nazývané nebelung, uznává od roku 1987 pouze americká TICA. Je kolem něho mnoho sporů o původu i legitimitě. Někteří američtí chovatelé tvrdí, že ve vrzích těch pravých ruských se čas od času objeví koťata s delší srstí. Jen se o nich prý nemluví a končí jako domácí miláčkové. Literatura však uvádí, že první modrý jedinec s delší srstí se narodil v Denveru v Coloradu v roce 1984. Byl výsledkem náhodného křížení "nepapírových" krátkosrstých koček a stal se základem chovu nebelungů.

 

                                                 Rusky v Čechách

 

        Ruské kočky jsou něžné a citlivé, potřebují hodně pozornosti, chtějí být chváleny a doslova vyžadují každodenní hlazení. Mohou být velmi hravé i do vysokého věku. Jsou velmi klidné, mají rády kompletní péči a komfort, dovedou celé hodiny proležet na pohodlném místě. Nesnášejí hluk a shon, necítí se dobře v hlučných rodinách s nezvládnutými dětmi. S kočkami jiných plemen i se psy většinou vycházejí dobře. Jsou to velmi inteligentní kočky, které se svým pohodovým majitelem vytvářejí harmonický domov.

        Chov tohoto plemene u nás má poměrně slušnou základnu. Plemenná kniha Sdružení chovatelů koček registrovala v roce 2002 na 148 přírůstků (odchovů i importů), v roce 2005 144 přírůstků a v roce 2007 114 zápisů.

        V rámci ČSCH, v jeho jednotlivých odbornostech, je již běžnou praxí, že chovatelé stejného plemene se sdružují i v odborných klubech. Ve Sdružení chovatelů koček ČR to nebylo zvykem. První vlaštovkou je ustanovení samostatného Klubu chovatelů ruských modrých koček, prvního specializovaného klubu v rámci Sdružení chovatelů koček. Bližší informace na www.ruskamodra.eu.

 

(Zdroj: časopis Planeta zvířat)